Radiový životopis

Radio a já

Mé první kontakty s radiem začaly u rodinného "pětilampového" superhetu Mende 216W, na kterém otec poslouchal Bačalky (rozuměj Svobodnou evropu a Hlas Ameriky).
Samotný přijímač mne fascinoval "mrkáním" magického oka při ladění a když jsem se naučil číst,  
tak i exotickými názvy stanic z celého světa. 
Nejvíc mne tenkrát přitahoval název stanice Bari.



Obsluha a fungování radia mně tak zaujala, že už ve třetí třídě jsem začal se sháněním součástek, sluchátek a stavbou první krystalky. Zkoušel jsem všelijaká zapojení, dělal pokusy s různými anténami a protože jsem měl k dispozici dokonce několik stovek metrů dlouhé vedení po odpojeném telefonu,  jeho použitím jako antény, hrála obyčejná krystalka hlasitě na připojený vysokoohmový  "amplion" z dávnověku radia (slovy Čochtana, ještě ho mám schovanej).




Když jsem se nabažil krystalek,  začal jsem se zajímat o jednolampovky. Našel jsem totiž na půdě celou krabici starých nožičkových elektronek typu RENS a podle návodu ve starém zažloutlém Radioamatéru začal se stavbou jednolamovky.  K tomu jsem vykručel od shovívavých rodičů peníze na zakoupení 20 kusů plochých baterií 4,5 V, které sloužily ke žhavení i jako anodová baterie a mamince uzmul dřevěnou skříňku po líčidlech, do které se vešly jak baterie tak celá jednolampovka. A skutečně hrála stanici Praha 1 na venkovní drátovou anténu a jedno sluchátko z tankové přilby po Wermachtu.

V padesátých letech minulého století také začaly vycházet, tehdy velmi populární, sešity kde převážně Sláva Nečásek popisoval sestavení různě složitých radiových přjímačů z levných součástek ze zásob po Wehrmachtu. Když se mi do ruky náhodou dostal Stavební návod a popis 5 - SONORETA RV12, stavebnice trpasličího přijímače pro střední a krátké vlny a bylo  o jeho stavbě rozhodnuto. V případě Sonorety RV 12 se jednalo o zpětnovazební přijímač o dvou legendárních elektronkách RV12P2000.



Když jsem se nabažil poslechu nejrůznějších rozhlasových stanic na Sonoretě RV12, postupně jsem stavěl další přímozesilující přijímače, konkrétně SONORETU E21 s jedinou kombinovanou elektronkou ECH21. Potom ještě, stále zpětnovazební, DIPENTON, dál TRIODYN s tehdy moderními miniaturními elektronkami 6F31, 6L31, 6Z31 a následně i svůj první superhet SUPER I-01, vždy ale do původní "unifikované" bakelitové skříňky i šasi od DIPENTONu.



V době docházky na základní školu, jsem z různých smetišť, půd a kůlen s laskavým porozuměním, především maminky,  tahal různé elektrické aparáty a radiopřijímače, které jsem doma v kuchyni "opravoval" (rozuměj ničil), že jako budou hrát až je opravím. Samozřejmě to téměř vždy dopadlo fiaskem, končícím rozebráním věci do šroubku. Ještě dnes bych si s odstupem času nafackoval za rozebrání zpětnovazebního přijímač Phillips z třicátých let s nádherně vypracovanou mechanickou i elektronickou koncepcí s pětinásobným ladícím kondenzátorem kde každá jeho sekce byla hermeticky zaletována do separátního stínícího boxu! Spolu se starším kamarádem jsme také v té době s oblibou "odpalovali" za garážemi  na dálku staré elektrolytické kondenzátory  a to střídavým proudem 220V.

Když doma rodiče uviděli, že radio mne opravdu "drží" začal jsem od roku 1959 dostávat pravidelně každý měsíc malý obnos na zakoupení časopisu Amatérské radio. Dalším impulzem bylo získání dvou inkurantních vojenských přijímačů po německé armádě od svého kamaráda výměnou za vzduchovku.  Konkrétně zpětnovazební TORN Eb a tankový  superhet UKW E.e. Postavil jsem k nim síťový zdroj  a začal sledovat i amatérské stanice na 160, 80 a 40 metrech s Tornem a na 10 m s "Emilem"- UKW E.e. 

Také jsem od tatínka dostal k svátku pravou pistolovou pájku (abych nemusel používat klempířkou elektropájku) a starší psací stůl, kam jsem si přestěhoval svoje radiové bastlířství z papírových krabic , zatím různě poschovávaných pod gaučem, ve skříni a podobně.


Začátem 60. tých let jsem poté postupně začínal s přechodem na konstrukce s novými elektronickými prvky, tranzistory. Do smrti nezapomenu,  jak  jsem jel vlakem do Prahy koupit si novinku v Radioamatéru v Žitné ulici  - dva kusy "transistoru" 1NU70 abych si mohl podle návodu v časopise Věda a technika mládeži postavit přímozesilující přijímač na SV se dvěma tranzistory do krabice z umělé hmoty po bonbonech. A  potom následovaly další a další tranzistorové přijímače přímozesilující, reflexní  a na konec i superhety, jejichž schématy a návody se tenkrát v časopise Amatérské Radio jen hemžily. Později jsem si "troufl" i na Transinu.





Po nástupu na  SVVŠ vJičíně (obdoba dnešního Gymnazia) jsem začal navštěvovat tamější kolektivní stanici, především kvůli nácviku morseovky a okouknutí provozu na amatérských pásmech. Doma jsem mezitím pilně bastlil již pokročilejší konstrukce jako pomocný vysílač, osciloskop, GDO,  NFzesilovač Trasiwat ke kytaře a další přístroje.  Nové polovodičové prvky-tranzistory, nepotřebovaly žhavení, anodové napětí, náročná šasí a další propriety spojené s elektronkami , mi velmi usnadnily a zjednodušily stavbu nejrůznějších elektronických přístrojů.


V té době jsem se pilně věnoval i různým "vylepšováním" inkurantních přijímačů MWEc, EL10, EK10, EaK10, UKW Ee a dalších a stavění frekvečních konvertorů k nim.



Jednou z mých "vlastních konstrukcí"  byl také vysílač s dvěma elektronkami (ECH 21 a EL 36) na SV, připojený na LW anténu a vysílající na černo (jen pro zasvěcené) hity Radia Luxemburg nahrané  na vlně "two-ou-eight" na magnetofon Sonet Duo.  Zvolený kmitočet - poblíž horního konce SV. Důvod vysílání - balení "buchet" na místním koupališti co nejhlasitějším poslechem vlastního pirátského vysílání na tranzistorový Doris, který jsem dostal za vysvědčení když jsem vycházel ze základní školy.
 
Když jsem po osmi letech chození do houslí "zákonitě" přešel na kytaru, a jako zakládající člen místní bigbítové kapely MAVIS , Malá vokálně instrumentální skupina, které ale zlí jazykové, absolutně nepodloženě, říkali Malá vožrávací skupina (Pozor, do dneška - pochopitelně v jiném obsazení - hraje!) jsem spojil "příjemné" s užitečným a začal se stavbou, do té doby nevídané vymoženosti, tranzistorového zesilovače ke kytaře. Legendárního, Jandova Transiwatu.




Hodil se i později v Poděbradech při VŠ studentském Majálesu ČVÚT v roce 1966 (první  v Čechách), kdy napájený vypůjčeným autobusovým akumulátorem 24 V hrál z kočáru taženého koňmi populární písničky, natočené na bateriový cívkový magnetofon Blues.

Protože mi radio učarovalo pokračoval jsem s ním nejen na SVVŠ (obdoba dnešního Gymnazia) nýbrž zcela zákonitě i při následném studiu ČVUT, fakultě elektrotechnické ovšem ale se specializací Sdělovací technika po vedení, která se mi hrubě nelíbila. Tenkrát jsem to cítil jako velikou křivdu, že já, odjakživa vysokofrekvenční a bezdrátový člověk se mám zabývat nějakými dráty. Bral jsem to tehdy jako velkou potupu a dnes, když  .. čas oponou trhl a změnil svět...kabelové sítě (i když stále více optické) a s nimi spojený internet jsou fenoménem nové doby. Koho by to ale tenkrát jen napadlo?

Ale zpět k radiu. V Poděbradech, kde byly tehdy provozovány dva první ročníky ČVUT, jsem zažil nejlepší léta svého školního života mimo jiné i díky kolektivní stanici Svazarmu OK1KKJ, kam jsem docházel velmi pilně. Byla totiž umístěna velmi příhodně v areálu zámku ve věži hned vedle učeben elektrotechnické fakulty, která zde detašovaně sídlila. 

V Praze, kde se potom pokračovalo se mi už následně ani moc nelíbilo ani nevedlo protože jsem dost zanedbával sice nudná ale dle mínění mocných nutná studia nejdůležitěšího předmětu na elektrotechnické fakultě ČVUT, t.j. konkrétně Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ.  
Své "vykonala" i náhodná účast na studentských bouřích na podzim 1967, kdy mi zbyla mi jediná možnost přehlásit se a pokračovat v elektrotechnické specializaci v denním studiu na SPŠE v Jičíně zakončené další maturitou.

Po ukončení studií jsem si jako první zaměstnání vybral Automobilové závody Škoda v Mladé Boleslavi, kde jsem začal od píky jako pracovním speciální elektroúdržby až po šéfování Měrového střediska elektrických, tepelných a tlakových veličin.  Díky tomu jsem se poznal s řadou vynikajících lidí radiem poznamenaných jako já, ať již pravých koncesionářů HAMů nebo jen SWL nebo jen neorganizovaných bastlířů a posluchačů radia. 

Byla to doba bastlení nejrůznějších (komunikačních, Hi) přijímačů. V té době byly populární přímosměšující přijímače, kterých jsem vyzkoušel nepřebernou řadu zapojení.  Také jsem usilovně pracoval na kopii tranzistorového přijímače Barlow Wadley, jehož pricip mne fascinoval - viz článek Legenda jménem Barlow. Ale na elektronkové přijímače jsem zcela nezanevřel a například jsem řadu let poslouchal na americkou legendu AR88 a řadu dalších továrních přijímačů (Lambdy, ZVP, R3, R4 a další).




Během let po  internacionální pomoci se u nás rozšířily tranzistorové přijímače ruské výroby s rozprostřenými KV pásmy, notoricky známé VEFy. Těch a řadu dalších ruských přijímačů jsem postupně  vlastnil několik a opět se snažil s nimi něco udělat - například přidat BFO pro poslech SSB, přeladit pásma na HAM bandy a dokonce i  


ubastlil přídavnou číslicovou stupnici s TTL obvody i s BCD přepínači pro "odečtení" MF kmitočtu.

Před pár lety mi VEF 206 také dokonce dobře posloužil i pro pokusný příjem DRM - digitálního vysílání rozhlasu na KV.

Éru tranzistorových přijímačů s analogovými stupnicemi a rozprostřenými KV jsem zakončil získáním kufříkového radia SONY CRF 150.  Byl velmi výborný nejen na BC-DXing na KV i pro dálkový příjem FM v pásmu CCIR,  slovy Čochtana:"Eště ho mám skovanej". 
Spolu s pořádnou LW anténou pro KV a chlumeckou yaginou s rotátorem na střeše pro CCIR normu to byla skutečná lahůdka pro tehdejší FM DXing.





Když se k nám začaly v osmdesátých letech dovážet přijímače Olympia v indické licenci Sangean ATS 803A s LCD digitálním zobrazením kmitočtu, samo sebou jsem takový přijímač musel za každou cenu mít. A tak jsem obětoval tři měsíční platy!!!, jel 80 km až do Pardubic a tam, ze známosti,
jsem jeden podpultový kus získal.  



A tím u mne nastala éra přijímačů s digitálním zobrazením kmitočtů. 
 
V roce 1985 jsem dostal od kamaráda, emigranta do SRN, kopii článku firmy Hirschmann o DTH příjmu analogové televize ze stacionárních družic a to mne doslova nadzvedlo ze židle. Začal jsem pídit po jakýchkoli dalších informacích s cílem jednou to uskutečnit. Během několika následujících měsíců jsem žil jen touto myšlenkou  umocněnou navíc návštěvou u jednoho známého, který komerční zařízení pro satelitní příjem dostal darem ze zahraničí. 

Když mi předvedl tovární parabolu a skutečný satelitní příjem na ručně laděný tajvanský přijímač, byl to pro mne tenkrát stejný zážitek asi jako pro první posluchače radia na začátku minulého století.  Postupně a s velkým úsilím se mi podařilo sehnat časopis elrad 3/85 s návodem od L. Foremana, PA0VT  a posléze postupně i potřebné součástky a začal bastlit jeden z prvních amatérských satelitních přijímačů v republice, navíc upravený a přizpůsobený v Česku dostupným součástkám.

Tak přišel na svět můj první, amatérský, analogový, ručně laděný, satelitní receiver.  



 

Souběžně s jeho "výrobou" jsem také vymýšlel kde sehnat nebo jak si sám zhotovit parabolu. Volba padla na sklolaminátovou, která ale vzhledem k vysokému šumovému číslu tehdejších konvertorů LNB musela mít průměr alespoň 2 metry. 
Anabáze s její výrobou (nejprve kopyto z betonu, poté negativní sklolaminátovou formu, způsob separace skutečné praboly od formy atd, atd  by vydala na celou knihu.      

A stejné by to bylo i uváděním do chodu satelitního přijímače bez jakýchkoli VF továrních přístrojů (jen Avomet, VF čichačka, Lecherovo vedení, amatérské GDO,..),  hledáním satelitu někde na orbitu., nasměrování paraboly atd, atd...

Ilustrační snímek torza paraboly po víc jak pětadvaceti letech služby na střeše.



Nelze nevzpomenout také na i stavbou a rozchozením mého prvního dekodéru na satelitní zakódovaný kanál FilmNet, následovaný dekodérem na populární Teleclub, a další přístroje pro satelitní příjem.


 
I v té době jsem se současně stále zajímal o amatérské vysílání a udělal zkoušky na radiového operátora   OK 1-23153 a teprve několik let po převratu, když již nebylo potřeba k vysílací koncesi schválení a doporučení stranické organizace KSČ, domovního důvěrníka a dalších bolševických pohúnků,  
i zkoušky na OK9XPJ a krátce nato jako OK1XPJ. 

Shodou okolností jsem krátce po roce 1989 padl, čirou náhodou, na spolek přátel dálkového příjmu radiových stanic,  působících pod hlavičkou CSDXC. Což jsou posluchači všeho možného co se vůbec v éteru na elektromagnetických vlnách přijímat dá. A to od nejdelších vln až po velmi vysoké frekvence, a všemi možnými a dostupnými prostředky. 

Mými favority pro příjem všeho možného co se v éteru vyskytuje od VLF po HF jsou: 

všeuměl Fairhaven RD 500 VXG



a převratný SDR přijímač Perseus



A SDR technika mně tak zaujala, že poslední dobou zkouším vše okolo SDR a to od RTL-SDR klíčenky,



přes Wery Wide SDR receiver DX Patrol



až po SDR Play.


Samozřejmě všechny uvedené SDR přijímače potřebují příslušný software a PC, ale stojí to za to!






Tolik informací o přijímané stanici dřívější analogové přijímače nemohly nikdy poskytnout. 




Ovšem, i když SDR přijímače řadu let rád užívám, mám osobně pochybnosti o etice takového příjmu.

Jestliže si mohu zapnout takový přijímač a nahrávat si klidně po celou noc, ne jednu stanici, nýbrž například  CELÉ krátké vlny a druhý den si pohodlně všechno a i opakovaně poslouchat, probírat...!

Oproti dřívějším časům, kdy jsem musel požadovanou, vzácnou stanici doslova trpělivě a neopakovaně
" vysedět"!!!!






Občas se vzácně vyskytuju i jako vysílač na CB, PMR a HAM pásmech.



Dnes ale čím dál víc už jen z nostalgie.




QTH
 
Advertisement
 
QTH
 
Long : 15.2178 E (15° 13' 4'' E)
Lat : 50.3751 N (50° 22' 30'' N)

QTH locator : JO70OJ
 

=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=